Volejbalový tým LAVINA

Volejbal zná téměř každý. Šest hráčů, síť, míč a snaha dostat jej na zem soupeřovy poloviny. Za zdánlivě jednoduchou hrou se však skrývá více než 130 let historie, řada proměn pravidel i zajímavostí, o kterých nemusí vědět ani pravidelní hráči. Pojďme se na některé z nich podívat.

Volejbal se původně vůbec nejmenoval volejbal

Za vznikem volejbalu stojí americký sportovní instruktor William G. Morgan, který novou hru vytvořil v roce 1895. Chtěl nabídnout pohybovou aktivitu, která by byla méně kontaktní a fyzicky méně tvrdá než tehdy poměrně nový basketbal. Při vymýšlení hry se inspiroval několika sporty a důležitou roli sehrála myšlenka sítě.

Novinka přitom původně dostala název Mintonette. Ten odkazoval na badminton a princip přehrávání míče přes síť. Po veřejné ukázce hry ale profesor Alfred T. Halstead upozornil na charakteristický let míče vzduchem a navrhl název „Volley Ball“. Postupem času se z něj stal dnešní „Volleyball“.

Zajímavé je také to, že první pokusy s míčem nebyly právě ideální. Morgan experimentoval například s duší basketbalového míče, která byla příliš lehká, zatímco celý basketbalový míč byl naopak příliš těžký. Nakonec proto vznikl míč určený přímo pro novou hru.

Šest hráčů nebylo od začátku samozřejmostí

Dnes si klasický halový volejbal bez šesti hráčů na každé straně prakticky neumíme představit. Původní podoba hry ale byla mnohem volnější. Morgan při představení nového sportu dokonce počítal s tím, že se jej může účastnit neomezený počet hráčů.

Teprve postupným vývojem vznikla přesnější pravidla a volejbal se proměnil ve sport, který známe dnes. Současná šestice navíc není pouze skupinou hráčů rozmístěných po hřišti. Důležitá je rotace po získání práva podávat. Hráči se posouvají o jednu pozici ve směru hodinových ručiček.

Po provedení podání se mohou přesouvat podle taktiky svého týmu. Právě proto někdy při sledování zápasu vypadá postavení hráčů před podáním poněkud zvláštně. Ve skutečnosti si hlídají správné pořadí a po rozehrání se rychle přesouvají tam, kde je trenér potřebuje.

Tři doteky, ale blok má zvláštní postavení

Jedno z nejznámějších volejbalových pravidel říká, že družstvo má na vrácení míče na soupeřovu stranu maximálně tři údery. Typickou kombinací je příjem, nahrávka a útok.

Existuje však důležitá zvláštnost. Dotek při bloku se do tří týmových úderů nezapočítává. Po kontaktu blokaře s míčem tedy může mužstvo stále využít další tři údery.

To dává obraně více možností pokračovat v rozehře i po úspěšném zpomalení soupeřovy smeče. A právě kvalitní blok nemusí vždy znamenat okamžitý bod. Často je stejně cenné míč pouze přibrzdit tak, aby jej spoluhráči dokázali pohodlně zpracovat.

Proč má libero jiný dres?

I člověk, který volejbal sleduje jen občas, si pravděpodobně všimne hráče v barevně odlišném dresu. Nejde o kapitána ani o zvláštní módní výstřelek. Je to libero, specialista především na obrannou činnost.

Jeho role je spojena se specifickými pravidly a omezeními. Libero působí jako zadní hráč a nemůže například blokovat. Odlišný dres má velmi praktický důvod – rozhodčí i diváci díky němu mohou libera na hřišti okamžitě identifikovat.

Specializace jednotlivých hráčů je vůbec jednou z věcí, které dělají moderní volejbal takticky zajímavým. Na hřišti se potkávají nahrávači, blokaři, smečaři, univerzálové a právě libera. Každá pozice vyžaduje trochu jiné schopnosti, přesto musí všech šest hráčů fungovat jako jeden celek.

Bod za každou rozehru tu nebyl vždy

Dnešní divák je zvyklý, že prakticky každá rozehra skončí bodem pro jeden z týmů. Tak tomu ale v minulosti nebylo.

Dříve mohl bod získat pouze tým, který právě podával. Pokud rozehru vyhrálo přijímající družstvo, získalo především právo podávat. Od roku 1998 používá volejbal systém Rally Point, v němž vítěz každé rozehry získává bod bez ohledu na to, kdo podával.

Tato změna měla velký význam také pro diváckou atraktivitu. Vývoj skóre je přehlednější a délku utkání lze lépe předvídat. Přesto mohou být koncovky setů pořádně dlouhé – při vyrovnaném skóre totiž k vítězství nestačí jediný bod náskoku.

Volejbal si na olympiádu musel počkat

Přestože vznikl už na konci 19. století, na plnohodnotnou olympijskou premiéru čekal volejbal několik desetiletí. Jako ukázkový sport se objevil už při hrách v Paříži v roce 1924, oficiální součástí olympijského programu se však stal až v Tokiu v roce 1964.

Mezitím vznikla také Mezinárodní volejbalová federace FIVB, založená v roce 1947. Sport se následně dál profesionalizoval a rozšířil prakticky po celém světě.

Beach volejbal není jen volejbal přesunutý na písek

Na první pohled by se mohlo zdát, že stačí přenést síť na pláž a klasický volejbal se změní v beach volejbal. Rozdílů je ale mnohem více.

Zatímco v hale nastupuje šestice, v klasickém beach volejbalu tvoří tým pouze dva hráči. Menší je také samotné hřiště, které má rozměry 16 × 8 metrů. Písek na vrcholných soutěžích navíc není náhodně navezeným materiálem – pravidla řeší jeho vlastnosti a stanovují například minimální hloubku 40 centimetrů.

Počátky plážové varianty sahají podle historie FIVB do roku 1915 na Havaj. Z původně rekreační zábavy se postupně stal samostatný vrcholový sport.

Jednoduchá myšlenka, překvapivě složitá hra

Základní princip volejbalu lze vysvětlit během několika minut: udržet míč ve vzduchu, maximálně třemi týmovými údery jej dostat přes síť a pokusit se jej položit na soupeřovu polovinu. Právě v této jednoduchosti je velká část jeho kouzla.

Jakmile se však člověk ponoří hlouběji do pravidel, rotací, specializovaných postů, obranných systémů a útočných kombinací, objeví podstatně složitější sport. A kdo někdy stál na hřišti při vyrovnané koncovce setu, dobře ví, že volejbal není jen o tom dostat míč přes síť. Je především o spolupráci, rychlém rozhodování, komunikaci a důvěře mezi spoluhráči.

Zdroje/foto: Pavel Michl, FIVB.COM, AI